Složité pracovně právní a ostatní vztahy

25 července, 2022 Bezpečnost práce

Ach, ty pracovní vztahy a jejich propletenost při výkonu práce a pracovní činnosti mezi zaměstnavatelem a smluvními partnery v naší republice z hlediska BOZP. Málo kdo se v nich vyzná a málokdo si připouští i svou odpovědnost za oblast prevence rizik. Nejsložitější jsou smluvní propletence mezi hlavními zhotoviteli, subdodavateli a subsubsubdodavateli. Při naší znalecké činnosti je spolu s advokátními kancelářemi mnohdy problematické jejich určení. Nicméně v soudních sporech má vždy konečné slovo Nejvyšší soud ČR nebo Nejvyšší správní soud ČR jako vrcholný orgán soudní moci v České republice.

Některá soudní rozhodnutí a názory jsou překvapující, nicméně jsou závazná pro posouzení obdobných případů. Dovolím si níže uvést několik takových rozhodnutí s odkazem na plné znění písemného vyhotovení, abyste si mohli udělat představu, jak složité je některé události, a zejména ty nejtragičtější, z hlediska BOZP, posoudit:

ROZSUDEK NS 21 Cdo 1590/2021

Při některých úrazech by bylo možné vycházet z následujících závazných závěrů NS, a možná to OIP (SÚIP) v budoucnu udělá, protože to je „bič“ na zaměstnavatele. V rozsudku NS (plné znění rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1590/2021 – http://kraken.slv.cz/21Cdo1590/2021) ohledně uznání smrtelného pracovního úrazu Ukrajince, pod vlivem alkoholu, který pracoval u zaměstnavatele jako brigádník „na zkoušku“ teprve pár hodin a spadl z lešení. Podle pokynu zaměstnavatele měl provádět pouze vymalování kancelářské místnosti do výšky 150 cm ze země. Tento zákaz porušil a použil pojízdné lešení. Pravděpodobná příčina úmrtí je také zajímavá, protože zřejmě zemřel dříve na selhání srdce a pak se zranil při pádu. U poškozeného byla zjištěna masivní aspirace krve do obou průdušnic, zlomenina hrudní kosti a žeber a akutní abusus alkoholu, vyšetřením krve bylo zjištěno 2,19 g/kg alkoholu.

NS zaměstnavateli vytýká, že zemřelého „soustavně nekontroloval“ v tom smyslu, v jakém mu dal pokyny.

Zajímavé je následující:

Pokyny k zajištění BOZP jsou konkrétní pokyny dané zaměstnanci vedoucími zaměstnanci, kteří jsou mu nadřízeni (§ 349 odst. 3 zák. práce). Právní relevanci má jakýkoli výslovný pokyn, ať je již učiněn písemně, nebo ústně, stanoví-li závazný způsob chování jednoznačným a nezaměnitelným způsobem. Může být doplněn bližším odůvodněním, uvedení důvodu však není náležitostí, bez které by měl být pokyn jako takový neúplný. Je třeba totiž mít na zřeteli, že pokyn k zajištění BOZP vlastně představuje závazné pravidlo chování, které (v zákonných mezích) ukládá povinnost něco (ne)konat, či něčeho se zdržet, aniž by – důsledně vzato – jeho adresát byl oprávněn jeho obsah hodnotit z hlediska jeho důvodů, případně z hlediska jeho smyslu a účelu. To platí zejména, je-li obsahem pokynu absolutní, srozumitelně vyjádřený, zákaz určitého chování, který adresát musí bez dalšího respektovat.

Liberace přichází v úvahu pouze tehdy, pokud pokyn vztahující se k zajištění bezpečnosti práce byl s ohledem na konkrétní poměry zaměstnance pro něj srozumitelný. Zároveň však dodržování pokynu musí být kontrolováno. Podmínka, že „znalost a dodržování pokynů k zajištění BOZP byly soustavně vyžadovány a kontrolovány“, samozřejmě neznamená, že je povinností zaměstnavatele v každém okamžiku kontrolovat, zda zaměstnanci neporušují příslušné pokyny, nýbrž, podle konkrétních poměrů a podmínek zaměstnavatele a charakteru (rizikovosti) zaměstnancem vykonávané práce, reálně vyhodnotit bezpečnostní rizika a tomu přizpůsobit kontrolní činnost tak, aby se tato rizika, pokud možno eliminovala.

Jednatel žalované, který poškozenému udělil pokyn k výkonu práce, poprvé poškozeného viděl na živo tentýž den, co se stal úraz, a tedy nic o něm nevěděl, navíc poškozený byl Ukrajinec, takže hledisko srozumitelnosti vydaného pokynu pro poškozeného zde vyvstává do popředí. Stejně jako i kontrola plnění pokynu, kdy ze skutkových zjištění vyplývá, že po celou dobu výkonu práce poškozeným se nikdo ze strany žalované nepřesvědčil, zda poškozený příslušný pokyn dodržuje.

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 243g odst. 1 o. s. ř.)

USNESENÍ NS 4 Tdo 1025/2015-82

Další je usnesení NS (ohledně odmítnutí neviny vedoucího práce, který měl zanedbat své povinnosti, kdy zavinil nedostatečným zajištěním BOZP na pracovišti smrt dvou zaměstnanců). Vzpomněla jsem si, že mnoho našich klientů odpovědnost řeší s tím, že vedoucí práce/úkolů by měli být proškoleni i jako vedoucí zaměstnanci. Vím…, u mnoha firem je to problém, protože by vzrostl počet vedoucích zaměstnanců, ale možná by bylo schůdné alespoň pro tyto pracovníky zorganizovat nějaké doplňující školení/pokyny/informace ohledně jejich povinností v BOZP, včetně i jejich trestní odpovědnosti. Podrobněji je výtah z usnesení NS níže.

Obviněný J. O. je vinný přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 3, 4 tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že dne 20. 10. 2010 v době kolem 14:28 hodin jakožto vedoucí pracovník a současně bezpečnostní hlídka zajišťoval bezpečnost práce a současně řídil činnost montážní kolejové čety, přičemž v průběhu prací s ohledem na místní podmínky nedostatečně zajistil pracovní místo pro bezpečný výkon práce, neboť náležitým způsobem neoznámil místo práce dopravnímu zaměstnanci, v jehož obvodu pracovali, nestanovil dostatečný počet bezpečnostních hlídek, neustanovil předsunutou bezpečnostní hlídku a pracovní místo nevybavil ani jiným vhodným způsobem zabezpečení, dále sám jakožto bezpečnostní hlídka nedodržel minimální bezpečnou střeženou vzdálenost, opustil své stanoviště a přiblížil se k místu práce, odkud nemohl s ohledem na nedostatečný výhled náležitě a s dostatečným předstihem umožňujícím bezpečné opuštění pracoviště zajistit varování.

Tímto jednáním obviněný porušil § 3 odst. 1 a § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 309/2006 Sb., kterým se upravují další požadavky bezpečnosti a ochrany zdraví při práci v pracovněprávních vztazích a o zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při činnosti nebo poskytování služeb mimo pracovněprávní vztahy, a v návaznosti na to Předpis ČD o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci Op 16 ve znění Výnosu č. 1 k předpisu SŽDC (ČD) Op16, konkrétně ustanovení:

§ 3 Požadavky na pracoviště a pracovní prostředí na staveništi

(1) Zaměstnavatel, který provádí stavbu nebo se na jejím provádění podílí jako zhotovitel stavebních, montážních, stavebně montážních, bouracích nebo udržovacích prací bez ohledu na jejich stavebně technické provedení, použité stavební výrobky, materiály, konstrukce, účel jejich využití a dobu jejich trvání (dále jen „zhotovitel“) pro jinou fyzickou osobu, podnikající fyzickou osobu nebo právnickou osobu (dále jen „zadavatel stavby“) na jejím pracovišti vymezeném dočasně k realizaci stavby (dále jen „staveniště“), zajistí v součinnosti se zadavatelem stavby vybavení pro bezpečný a zdraví neohrožující výkon práce. Práce podle věty první mohou být zahájeny pouze tehdy, pokud je staveniště náležitě zajištěno a vybaveno. Zhotovitelem může být i zadavatel stavby, pokud stavbu provádí pro sebe.

§ 5 Požadavky na organizaci práce a pracovní postupy

(1) Zaměstnavatel je povinen organizovat práci a stanovit pracovní postupy tak, aby byly dodržovány zásady bezpečného chování na pracovišti a aby zaměstnanci

d) nebyli ohroženi dopravou na pracovištích.

Je však potřeba zmínit, podle NS, že i když soud prvého stupně ve skutkové větě na jednom místě či v odůvodnění použil slovní spojení „vedoucí pracovník“, namísto „vedoucí práce“, neznamená to, že by se jednalo o nesprávnost, která může zpochybnit faktické, ale i právní vedoucí pracovní postavení obviněného v inkriminované době a vést ke zrušení odsuzujícího rozsudku. Právě odsouzený J.O. k odnětí svobody na 3,5 roku, nesouhlasil s tím, že by byl v postavení vedoucího zaměstnance.

Soud prvého stupně v odůvodnění svého rozsudku kromě jiného poukázal na vedoucí postavení obviněného, který řídil činnost železniční čety zaměstnanců. Dále pak konstatuje ze samotné výpovědi obviněného, že tento byl v kritické době mistrem u kolejové čety a činí z toho současný závěr, že v důsledku toho byl vedoucím pracovníkem zodpovědným za bezpečnost jednotlivých členů čety.

USNESENÍ NS 21 Cdo 2982/2020 ze dne 16.03.2021

Poměrně nové je i usnesení NS ohledně výpovědi zaměstnanci pro ztrátu jeho zdravotní způsobilosti. Zaměstnanec, profesí zámečník, pozbyl zdravotní způsobilost, a protože pro něho neměl zaměstnavatel vhodnou práci, rozvázal s ním pracovní poměr. Zaměstnanec s tím nesouhlasil a podal na zaměstnavatele žalobu. Postupně případ řešily OS a KS v Pardubicích, které daly zaměstnanci za pravdu. Jiného názoru byl NS, který vrátil případ zpět k OS v Pardubicích.

V projednávané věci odvolací soud při jejím právním posouzení uvedené tři situace náležitě nerozlišoval, přestože mají různý dopad na právo zaměstnance na náhradu mzdy podle ustanovení § 69 odst. 1 zák. práce. Odvolacím soudem nebyly v tomto směru učiněny jednoznačné skutkové závěry, aby věc bylo možné správně právně posoudit, tj. určit, zda a popřípadě v jaké výši má žalobce právo na náhradu mzdy podle ustanovení § 69 odst. 1 zák. práce, v závislosti na tom, která z výše uvedených tří situací v daném případě nastala. Závěr odvolacího soudu, že žalobce má právo na náhradu mzdy v uplatněné výši, je za těchto okolností předčasný, a tudíž nesprávný.

Obecně mohou v takovém případě nastat tři situace:

1. Zaměstnavatel má pro zaměstnance jinou práci v rámci pracovní smlouvy a tato práce je pro zaměstnance vhodná vzhledem k jeho zdravotnímu stavu a schopnostem a pokud možno i k jeho kvalifikaci (srov. § 41 odst. 6 zák. práce). Pokud by takovou práci zaměstnavatel měl a zaměstnance na ni nepřevedl, je povinen mu poskytnout podle ustanovení § 69 odst. 1 zák. práce náhradu mzdy, přičemž při jejím určení je nutné vyjít z pravděpodobného výdělku, a tedy z hrubé mzdy, které by zaměstnanec zřejmě dosáhl; přitom se přihlédne zejména k obvyklé výši jednotlivých složek mzdy nebo ke mzdě zaměstnanců vykonávajících stejnou práci (tedy onu jinou práci v rámci sjednaného druhu práce) nebo práci stejné hodnoty (srov. § 355 odst. 2 zák. práce).

2. Zaměstnavatel nemá pro zaměstnance jinou práci v rámci pracovní smlouvy ve smyslu situace ad. 1, ale má práci jiného druhu a tato práce je pro zaměstnance vhodná vzhledem k jeho zdravotnímu stavu a schopnostem a pokud možno i k jeho kvalifikaci. Pokud by takovou práci zaměstnavatel měl a zaměstnance na ni nepřevedl, je povinen mu poskytnout podle ustanovení § 69 odst. 1 zák. práce náhradu mzdy, přičemž při stanovení pravděpodobného výdělku zaměstnance musí být přihlédnuto zejména k obvyklé výši jednotlivých složek mzdy nebo ke mzdě zaměstnanců vykonávajících stejnou práci (tedy onu práci jiného druhu) nebo práci stejné hodnoty.

3. Zaměstnavatel nemá pro zaměstnance ani jinou práci v rámci pracovní smlouvy, ani práci jiného druhu, které by byly zároveň vhodné pro zaměstnance vzhledem k jeho zdravotnímu stavu a schopnostem a pokud možno i k jeho kvalifikaci. Vzhledem k tomu, že mu nemůže (nesmí) přidělovat původní práci podle pracovní smlouvy [srov. ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) zák. práce] a že nemá jinou práci, kterou by byl zaměstnanec schopen konat (a na kterou by mohl zaměstnance převést), nelze na straně zaměstnavatele shledat porušení povinnosti přidělovat zaměstnanci práci. Pouze v takovém případě lze uzavřít, že zaměstnanec na náhradu mzdy podle ustanovení § 69 odst. 1 zák. práce nemá právo.